Kočka divoká
Kočka divoká je velmi vzácný savec. Byla ve většině evropských státech téměř vyhubena. Žije samotářsky, přirozené prostředí je nejčastěji v listnatých nebo smíšených lesích v nižších a středních polohách. Její lovecký rajón bývá o mnoho menší, než je prostor naší druhé kočkovité šelmy Rysa ostrovida. Kočka divoká je velice opatrná a před člověkem včas utíká, proto je velmi vzácné, spatřit ji.
Kočka divoká se od kočky domácí odlišuje hlavně ocasem, velikostí a barvou srsti. Ocas má mohutnější, huňatější, na konci tupý s černou špičkou a jsou na něm příčné neslité pruhy. Na čele mezi ušima má čtyři tmavé úzké pásky a na hřbetu tenký „úhoří“ pruh končící u kořene ocasu. Zbarvení srsti je většinou šedohnědé. Dosahuje hmotnosti kolem 3 až 8,5 kg, samice bývají o něco lehčí než samci.
Kočka divoká je velmi dobrý a efektivní lovec. Loví při západu slunce, nebo brzy ráno. Na kořist se vrhá rychlým skokem. Její hlavní kořistí jsou drobní hlodavci jako myši a hraboši. Loví také obojživelníky, výjimečně uloví i divokého králíka či zajíce. Nemalou složku potravy tvoří ptáci, převážně hnízdící na zemi, a větší hmyz.
Čas páření připadá na konec zimy nebo brzké jaro. Kocouři vyhledávají pářící se kočky i mimo svůj prostor. Po 9 týdnech kočka vrhá většinou 3 až 5 koťat, která se po 4 měsících pomalu osamostatňují. Pohlavně dospívají po jednom roce a mohou se dožít až 12 let.
Žije samotářsky, přirozené prostředí je nejčastěji v listnatých nebo smíšených lesích v nižších polohách. Dává přednost skalnatému prostředí s pestrostí biotopu. Její lovecký rajón bývá o mnoho menší, než je prostor naší druhé kočkovité šelmy rysa, většinou kolem 1-3 km2. Tento domovský prostor opouští jen zřídka, a to zejména v zimě při nedostatku potravy nebo v době páření. Kočka divoká značkuje výměšky žláz, škrábáním na kmeny stromů, močí a trusem. Aktivní je zejména v pozdních a brzkých hodinách, kdy loví. Přes den odpočívá v dutinách stromů, ve skalních trhlinách, v opuštěných norách, pod vývraty stromů nebo v křovinách. Přirození nepřátelé pro Kočku divokou jsou vetší šelmy a někdy i dravci z ptačí říše.
Tato šelma velmi zdatně a efetivně přispívá k redukci stavu přemnožených hlodavců, kteří páchají škody na mladých sazenicích nové výsadby v lesních porostech. Kočka je velice úspěšný a zdatný lovec.
Potravinové spektrum divoké kočky se skládá hlavně z malých savců. Určitou roli ve skladbě navíc hrají ptáci, někdy i králíci. V závislosti na rozmanitosti potravy v teritorium pak také obojživelníci a velký hmyz. Některé prameny udávají, že kočka divoká může ulovit i srnče, ale toto je spíše vyloučené. Potravním konkurentem v teritorium je liška, kuna a někdy i jezevec a mýval.
Kočka divoká se od kočky domácí odlišuje hlavně ocasem, velikostí a barvou srsti. Ocas má mohutnější, huňatější, na konci tupý s černou špičkou, jsou na něm příčné neslité pruhy. Kočka divoká má k poměru těla ocas delší oproti kočce domácí a ocas nosí při chůzi více svěšený. Na čele mezi ušima má čtyři tmavé úzké pásky a na hřbetu tenký „úhoří“ pruh končící u kořene ocasu. Zbarvení srsti je většinou šedohnědé.
Kočku divokou ohrožuje několik faktorů. Nelegální lov, odstřel – zejména záměnou za toulavou kočku domácí v loveckém revíru.
Přerušování biokoridorů zabraňuje přirozené migraci a druhovému šíření krajinou. Pro kočku divokou a její návrat je velmi důležité zachování, obnovování těchto zvířecích tras spojující lesní komplexy. Při budování dálnic, silnic je velmi potřebné aby vznikaly ekodukty, které umožní zvěři překonávat tyto překážky. V sousedním Německu se vysazují pro podporu šíření vysazují spojovací biotopové koridory.
Nelegální odlovení kočky divoké může dojít neznalostí a záměnou za toulající se kočku domácí. Kočku divokou je velmi těžké bez zkušeností rozeznat od domácího „zbloudilého mourka“. Je proto velmi důležitá osvěta myslivců, lesníků zejména v oblastech, kde se kočka divoká vyskytuje nebo se dá její výskyt brzy očekávat.